Želvy a vitamíny

1 2 3 4 5

S vitamíny u želv je to složité,

Ovšem při správném dodržování chovných podmínek a především správného krmení a doplňování běžných doporučených vitamínů, se nemusíte problematikou vitamínů více zabývat.

U plazů se soustředíme zejména na tři nejdůležitější a nejdiskutovanější složky což jsou vitamín A, D3 a vápník.

Vitamín A má zásadní význam ve vývoji očí, dlouhodobé opuchlé oči, opakované záněty a podobné problémy s očima ukazuje právě většinou na nedostatek tohoto vitamínu. Zdroj vitamínu A je především v zelené potravě.

Vitamín D3 má kompletně zásadní význam pro správný růst a vývoj želv.

Tento vitamín si želvy vyrábějí sami přísunem slunečního záření jinak UVB zářením.

UVB složka  na karapaxu a kůži želvy vytváří syntézu provitamínu D na vitamín D3. Ten hraje důležitou roli při vstřebávání vápníku, jeho uchování a využití v kostech, kůži a jiných orgánech. Při nedostatku vitamínu D3 dochází k deformaci kostry, rachitidě (křivici).

Existuje možnost podávání umělého vitamínu D3 pomocí různých tekutých preparátů, například Combinalu AD3. Dávkování samotné je však velmi ožehavé téma. I kapička zvíře snadno  předávkuje, takové zvíře může i zemřít. Používání těchto preparátů je určeno pouze pro zkušené chovatele.

Vystavování se slunečnímu záření (nebo jinému zdroji UVB záření) nemůže dojít k předávkování vitamínu D3. Želvy se s přebytkem dokáží vyrovnat pomocí přeměny na biologicky neaktivní látky. 

- přístup k UVB záření zajistíme prostřednictvím UVB výbojek či UVB kompaktních zářivek

 

Vápník je pro želvy stavebním kamenem zejmena kostry, krunýře a kůže.

Ovšem jeho využití je plně závislé na spolupráci vitamínu D3 a naopak, bez přísunu vápníku vitamín D3 nemá co zpracovat a ukládat.

Vápník i ostatní minerály a vytamíny mají želvy především v zelené stravě.

V domácích chovech je z důvodu pravidelného příjmu dostatku potravy i nutný zvýšený příjem vápníku. Bez dodatečného přísunu vápníku želva rychle roste a tvorba kostí z nedostatku vápníku pokulhává a ty se potom deformují.

V zimním období potravu sypeme jemně mletým vápníkem pomocí třeba cukřenky. 

Kupovanou zeleninu sypu vápníkem několikrát týdně.

Správnou výživou co se týká minerálů, je potřeba udržet příjem obsahu vápník / fosfor v potravě v poměru 2:1 až 8:1 ve prospěch vápníku.

..................................................................................................................................................................................................................................

 

ZAJÍMAVÉ ČTENÍ OHLEDNĚ VITAMÍNŮ

 

Úspěšný chov plazů v zajetí není možný bez podávání vitamínů a nerostných látek. Správnou výživou našich chovanců předejdeme nejen rozmanitým projevům různých avitaminóz, ale mnohdy i problémům se snášením vajec a jejich inkubaci.

U plazů se častěji setkáváme zejména s onemocněními, způsobenými úplným či částečným nedostatkem vitaminů A, B a D. Zjistit příčiny onemocnění není vždy jednoduché: zvláště při polyvitaminózách nebo hypovitaminózách v počátečním stadiu působí stanovení správné diagnózy potíže. Avitaminózy, při kterých nenastaly pokročilé orgánové změny, a primární hypovitaminózy se dají poměrné dobře a rychle léčit podáním vhodných vitamínů. Terapeutický zákrok je velice efektní, protože zabezpečením dostačujícího přísunu vitamínů se příznaky krátkodobého onemocnění z jeho karence plně odstraní.

Vitamín A

 Vitamín A (axeroftol, retinol) přichází zpravidla jako provitamín, především v zelených částech rostlin. Z toho vyplývá, že u plazů, živicích se rostlinnou potravou (např. leguáni nebo suchozemské želvy), není takový předpoklad vzniku onemocnění jako u plazů ostatních (např. vodních želv, některých hadů, krokodýlů a většiny ještěrů).

Vitamin A má význam pro vidění a je nezbytný k udržení normálního stavu výstelky sliznic a různých žláz. Při jeho nedostatku se objevují na sliznicích, zvláště na sliznici víček, poruchy, projevující se zeslabením epitelu a jeho rohovatěním. Onemocnění začíná zánětem sliznice viček, později se objevuje zhrubnutí sliznice, v konečném stadiu se víčka k sobě přiblíží natolik, že postižený jedinec vůbec nevidí.

Vitamíny B

 Jde o komplex faktorů. Onemocnění z nedostatku vitamínů B, popřípadě jejich složek, probíhají většinou za nervových příznaků, celkové slabosti a trávicích poruch. Terapie a prevence není dosud dostatečně propracována. Pro prevenci onemocněni z nedostatku vitamínu B u plazů doporučuje IGOLKINA (1975) v podzimním a zimním období dávku 1,3 mg thiaminu na 1 kg hmotnosti a 1 mg/kg riboflavinu jednorázově. Jako doplňkovou léčbu navrhuje použití ultrafialového záření. VOPRŠÁLEK (1989) doporučuje použití Thiaminu Spofa inj. v dávce 80 - 100 mg/kg po dva dny a stejný autor podávání vitaminu B12, 3000 IU/kg v objemu 1-2 ml/kg subkutánné nebo intramuskulárne 2 - 3 x týdně po dva týdny.

Vitamín D

 Vitamín D (kalciferol) je chemicky blízký steroidům. Vitamín D reguluje výměnu vápníku a fosforu v organismu, t.j. usměrňuje vstřebávání vápníku a fosforu z gastrointestinálního traktu, jejich ukládání v kostech a také jejich vylučování. U plazů má význam vitamín D3 (cholekalciferol) s účinkem podobným ergokalciferolu, potřebného u savců. Vitamín D3 zlepšuje vstřebávání vápníku a fosforu; je-li však jejich přísun nedostačující, nemůže je nahradit. Jsou-li vápník a fosfor v nesprávném poměru, vyrovnává a odstraňuje následky tohoto nepoměru.

 Příznaky onemocnění: ztráta apetitu, zpomalení růstu, výskyt rachitidy, snížená odolnost vůči vnějším vlivům. U plazů jsou pro nedostatek vitamínu D obzvláště charakteristické tyto příznaky: měknuti krunýře u suchozemských i vodních želv, zvětšeni čelistí (zvláště u suchozemských želv), příčné pruhování hřbetního krunýře želv, , změny na chrupavčitých částech kosti a rachitidu (VOPRŠÁLEK 1982 a 1989). Při rychlém růstu mladých jedinců rodu Trachemys, kterým nejsou v potravě podávány stavební prvky pro růst kostry, lze pozorovat i ochrnutí pánevních končetin, což souvisí se vznikem a průběhem rachitidy. Pouze u hadů se, vzhledem ke způsobu jejich výživy, pravá rachitida projevuje jen málo. Většina druhů hadů se totiž špatné přeorientovává na jiný druh potravy, než přijímá v přírodě, takže i při chovu v zajeti dostávají přirozenou potravu. VOPRŠÁLEK (1989) zachytil ve třech případech rachitické změny na páteři u albinotické formy užovky červené (Elaphe guttata), což možná souvisí i s příbuzenským křížením.

 Terapie vyžaduje velikou opatrnost, protože byly prokázány toxické účinky vitaminu D3; předávkování rovněž vede k vysrážení vápníku do různých orgánu a tkání, eventuálně vzniku kalcinomů v místě vpichu po opakované aplikaci. IGOLKINA (1975) považuje za optimální přidávat v jarním období do krmiva vitamín D3 v dávce 143 IU/kg a v zimním období ozářeni ultrafialovými paprsky.

 Při předávkování běžně užívaných vitamínů nevzniká takové nebezpečí jako při předávkování jiných léčiv, je však samozřejmé, že přebytek vitaminů s sebou přináší některé negativní projevy. Ty se zvláště výrazné projeví při předávkováni vitamínu D3, a i když problematika hypervitaminóz není doposud u plazu hlouběji propracována, řada autorů se o ni zmiňuje, z prací LINDTA (1968), WALLACHA (1966), IPPENA (1965) vyplývá, že dávka vitamínu D3, 200 000 IU/kg vyvolává u plazů příznaky hypervitaminozy. Uvádí, že při předávkování vitamínu D dochází k ukládání vápníku do srdce, aorty, ledvin a žaludku, deformacím kostry a k potížím gastrointestinálního traktu. LINDT (1968) uvádí příznaky příznaky hypervitaminozy při dávce 45 000 IU vitamínu D3 na ještěrku o hmotnosti 200 g. U vitaminů skupiny B, které jsou vylučovány ledvinami, není nebezpečí předávkování velké.

Vitamíny C a E

 Příznaky onemocnění z karence vitamínů C (kyselina askorbová) a vitamínu E (alfa-tokoferol) a možnosti terapie jsou dosud nedostatečné propracovány, i když se někteří autoři o ní zmiňují.

Vliv nedostatku vitamínu E je rovněž málo znám. Projevuje se úbytkem svaloviny různého stupně a rozsahu. Jako důsledek jeho karence bývá uváděno i chorobné ztučněni. Úbytek svaloviny je patrný zejména v mezižeberních prostorech velkých ještěrů. Jako prevence v jarním období postačí podle IGOLKINY (1975) přidat do krmiva 0,06 mg vitaminu E na l kg živé hmotnosti zvířete. VOPRŠÁLEK (1989) doporučuje při léčbě E-avitaminóz podávat u zvířat o hmotnosti 20-30 g 1,5 mg vitamínu E jednorázově nebo opakované s týdenním intervalem.

Minerální látky

 Z minerálních látek jsou v tělech plazů nejvíce zastoupeny sloučeniny vápníku a fosforu. 99% kalcia, obsaženého v těle zvířat, je vázáno v kostře ve formě hydroxiapatitu (ŠIMŮNEK 1989). Ostatní minerální látky jsou zapotřebí jen ve stopách, což však nikterak nesnižuje jejich význam. Přísun těchto látek zajišťuje plnohodnotné krmení.

Z veterinárního hlediska jsou důležité především onemocněni z nedostatku vápníku a fosforu, z karence stopových prvků nedostatek jódu.

Vápník a fosfor

 Bylo již uvedeno, že do hospodařeni organismu s vápníkem a fosforem zasahuje podstatně vitamín D, při jehož dostatku se upravují drobné nesrovnalosti v poměru vápníku a fosforu v krmivu. Procesy mineralizace kostí jsou stimulovány metabolity vitamínu D. Souběžně s mineralizací probíhá resorbce, a to jako demineralizace i jako odbourávání matrix (Šimůnek, 1989). Tyto procesy jsou v rovnováze. V krvi živočichů (s výjimkou býložravců) je udržována konstantní hladina kalcia.

 Každé narušení rovnováhy mineralizace a demineralizace kostí jakož i snížení resorbce Ca vede k morfologickým změnám kostry i k ovlivnění řady dalších funkcí organismu. Během růstu může dojit k rachitis. Mobilizace zásob Ca z kosti může při předávkování vitamínů D vést až k nadměrné demineralizaci kostí, k hyperkalcémii i hyperfosfsatémii. Protože nadbytečný fosfor je ledvinami vylučován rychleji než vápník, dochází snadno ke kalcifikaci parenchymatózních orgánů.

 

Zdroj: autor MVDr. Tomáš Vopršálek


TOPlist